Obal Na Rezervní Kolo
Lékaři nejprve dlouho nemohli na příčinu přijít, tři týdny byl doma a nic se nelepšilo. Nakonec jsme si sami zařídili kolonoskopii. Ukázalo se, že má v tlustém střevu polyp velikosti vejce. Ten mu lékaři v Praze okamžitě odstranili, podle rozborů nebyl zhoubného charakteru. Na druhé kontrole mu primář řekl, že na další kolonoskopii se má objednat za tři roky. A právě tento termín se pak ukázal být kamenem úrazu. Zhruba za rok totiž manžel začal mít zvláštní příznaky, které vzhledem k termínu dalšího vyšetření, přikládal nejrůznějším banálním příčinám. Zvláštním způsobem mu začalo kručet v břiše. Nejprve jsme se tomu u stolu smáli, ale pak jsem se ho snažila přesvědčit, aby se nechal vyšetřit. Také se mu objevilo velké množství malých pigmentových skvrn, zejména na zádech, dělaly se mu malé výrůstky. Vzhledem k jeho pracovnímu zaneprázdnění tomu nevěnoval zvláštní pozornost, pouze si zašel na kožní, aby mu je vypálili. Později začal být unavený, stále byl jakoby nafouknutý, hůř se vyprazdňoval.
Později jsme zjistili, že můžeme požádat pro manžela o invalidní důchod a také na magistrátu města o příspěvek na péči. To všem, kteří chtějí pečovat o své blízké doma, může situaci ulehčit a také my jsme si to trochu se zpožděním vyřídili. O smrti jsme mluvili až ke konci, když se manželův stav opět zhoršil a nechali si ho znovu v nemocnici. Bylo to těžké, to téma jsme tak dlouho zaháněli. Manžel mi začal diktovat, jak si mám poradit s některými věcmi v domácnosti, o které se staral on, jak vyčistit akvárium, naladit programy v televizi a podobně, a také mi nadiktoval oblíbené recepty, které mám předat dcerám. Výborně totiž vařil, ale nenechal si nahlížet pod pokličku. Sepsal také Top Ten těch nejcennějších událostí, lidí a věcí, které ho v životě potkaly. Nakonec jsme pozvali paní doktorku z hospicu, aby si s námi o smrti promluvila, protože ať byli lékaři sebelepší, jejich úkolem bylo především léčit příznaky pořád dokola, i když už beze smyslu. Paní doktorka to s námi rozebrala a zbavila nás strachu ze smrti i z umírání doma.
Kupoval si léky na plynatost, bral různé kapičky, ale nic zásadně nepomáhalo. K lékaři se odhodlal jít až ve chvíli, kdy se objevila ve stolici krev. Než se sešla všechna potřebná vyšetření, trvalo to další měsíc a zrádné buňky se množily a množily. Když se konečně dostal na operační stůl, měl nádor již ve 3. stádiu, kdy prorůstal střevem do dutiny břišní. Navíc byl gelovitého charakteru, a tak jeho odstranění nebylo zřejmě stoprocentní. Já jsem si přesto ani na chvilku nechtěla připustit, že by to mohlo skončit špatně. Snad jsem svým optimismem nakazila i manžela, který procházel obtížným ozařováním i chemoterapií. Vše vypadalo nadějně, výsledky byly optimistické. Dokonce i výsledky z vyšetření PET na klinice v Brně byly nadějné. Po půl roce ale nemoc znovu zaútočila a střevo postupně zcela zablokovaly prorůstající zhoubné buňky v dutině břišní. Manžel podstoupil druhou operaci. Při ní však lékaři pouze konstatovali stav, se kterým si nedokážou poradit. Na radu lékařky ze vznikajícího hospicu v Chrudimi jsme lékaře požádali, aby manželovi nesdělovali žádnou konečnou diagnózu, přestože nám bylo řečeno, že do týdne může být konec a bylo by záhodno učinit vše potřebné pro vyrovnání se se životem.