Obal Na Rezervní Kolo
Největším náboženským svátkem je lunární nový rok. Ten je pohyblivý a slaví se v období od 21. ledna do 20. února v den, kdy je měsíc v novu. Letos to bylo 1. února, kdy skončil Rok Buvola a začal Rok Tygra. Slaví se v rodinném kruhu a mnoho Vietnamců se na tento svátek vrací domů za rodinou. Stejně jako naše Vánoce jsou to svátky klidu a pohody. Navštěvuje se široké příbuzenstvo a na oltářích předků se obětují peníze a ovoce. K tradičním jídlům patří slaný koláč z lepkavé rýže plněný fazolemi a vepřovým masem zabalený do velkých zelených listů a omotaných bambusovými třískami. Nesmí chybět ani kandované ovoce, dušené maso s bambusovými výhonky nebo maso v rosolu. V České republice se Vietnamci scházejí ke společným oslavám většinou v místech, kde je početná komunita, třeba na severu Čech nebo v Praze. Tržnice Sapa, to je Malá Hanoj Největším a nejznámějším místem, kde se sdružuje vietnamská komunita, je obchodní centrum Sapa v Praze, přezdívané také Malá Hanoj. Vznikla na místě bývalého masokombinátu v Písnici a drůbežárny v Libuši a rozkládá se na ploše přes 250 tisíc metrů čtverečních, což je pro srovnání zhruba jako šest Václavských náměstí.
- dříve klub Hanoi Vietnamistika FF UK
Někteří dokonce jako dárek odváželi balíčky smažených závitků do děčínské nemocnice. Ve Varnsdorfu zase místní Vietnamci rozdávali roušky u nákupních center a radnici obdarovali vedle roušek i desinfekčními prostředky a ochrannými čepicemi. Jiní zajeli na hranici s jídlem a pitím pro policisty a vojáky hlídající přechod. Podobné zprávy přicházejí i ze Slezska. Na Těšínsku tak přijížděli k přetíženým hraničním přechodům s Polskem provozovatelé bistra s nabídkou menu, aby si zde sloužící celníci, policajti i vojáci mohli zpříjemnit službu výběrem nějakého vietnamského jídla. V Kopřivnici rozdávali Vietnamci roušky i seniorům. Vietnamský spolek Moravskoslezského kraje a Ostravy vyslal zásilky ochranných pomůcek, desinfekce i vybraných peněz do nemocnice ve Fifejdách, do Charity i na radnici Ostrava-jih. V jiných lokalitách Vietnamci pro změnu některým institucím, například domovům důchodů, věnovaly dezinfekční gely. Mezi sdruženími, která se do pomoci zapojila, stojí za zmínku také např. sdružení mladých Vietnamců VietUP (vzniklé 2016), které se kromě jiných aktivit podílí i na překladech materiálů českého ministerstva zdravotnictví pro vietnamskou komunitu.
Přišlo jim, že Vietnam nezvládá situaci špatně, roušky tam nosí každý a poctivě; a ostatně každá příležitost naučit se vietnamsky je dobrá. Kromě toho, mnozí přemítali, zda až bude v České republice hodně nakažených, nebude zdravotnický systém pohlížet na Vietnamce jako na občany druhé kategorie? Důvodu k takový úvahám tedy bylo více a někteří doopravdy odjeli. Zástupce vietnamské menšiny se proto obrátil na místopředsedkyni Rady vlády pro národnostní menšiny, Helenu Válkovou a obdržel její vyjádření, které následně předal krajanům. Helena Válková poskytla ujištění, že bez ohledu na národnost či státní občanství, bude nemocným v České republice poskytnuta lékařská pomoc podle závažnosti onemocnění, nikoli podle jakýchkoliv jiných kritérií. Až vyjádření paní zmocněnkyně pro lidská práva, že v rámci svých kompetencí by "přijala veškerá opatření k eliminaci jakékoli diskriminace, včetně informování ministra zdravotnictví a vedení České lékařské komory", částečně vrátilo vietnamské komunitě klid.
Paní L. je návrhářka a "díky" nouzovému stavu se pustila ve velkém do šití roušek, když bylo jasné, že jich tolik chybí. O svůj nápad se podělila se skupinou MedViet a se skupinou Být rodičem CZ ( Làm Cha Mẹ CZ). Tak začalo vůbec první hromadně organizované šití roušek, které se dál šířilo rychleji než sama epidemie. Společně uspořádali také veřejnou sbírku na nákup látek a materiálu. Na transparentním účtu spolku Být rodičem CZ je možné vidět, jakým tempem začaly od 15. března příspěvky proudit. Jak se vyjádřil jeden z členů spolku, přispívají i "strýcové" (akcionáři Saparie, majitelé legendární tržnice SAPA — các bác chủ chợ) a "najednou mizí rozdíly mezi lidmi". Vyprávěl, jak je až dojemné vidět starší paní, které šijí dlouho do noci, a jak jsou šťastné, že mají možnost přispět, aniž by potřebovaly, aby se o nich vědělo. Takový postoj v komunitě není vzácný. Běžně se setkáte s tím, že staří lidé povídají, jak neměli co na práci, a tak jsou rádi, že alespoň mohli spolu s dětmi v rodině šít roušky.